"Sedla jsem si do písku a zadívala se do vln a najednou mi ukápla slza štěstí,která sklouzla až do moře. Byla jsem šťastná a okouzlena jako nikdy před tím. Nádherné zapadající slunce se blížilo ke svému spánku. V tom se z moře něco vynořilo a blížilo se to ke mně. Lekla jsem se a promnula si oči, ale nedokázala jsem se ani pohnout z místa. Bytost nevypadala moc lidsky. Nikdy jsem nic takového neviděla. Byla to světelná bytost, která kráčela po moři. Měla protáhlý obličej. Došla až ke břehu a před ní se otevřela náruč Matky Země. Jak vstoupila na břeh, pod jejíma nohama začala růst tráva a různě barevné květiny.

"Neboj se Aurélie. Jsem Arnael a jsem strážkyně moří a oceánů. Tvůj vnitřní hlas mě zavolal. Přišla jsem ti dát něco, co ti patří. Uschovala si to u mě tvá prababička." A podávala mi krabičku. Váhala jsem jestli si jí mám vzít. "Je tvá, vezmi si ji." Podávala mi ji do ruky a já nevěděla jestli Arnael věřit. Jedna má část toužila krabičku otevřít a druhá nevěřila, co vidí před očima. Vzala jsem si ji a pomalu otevřela. Byl v ní přívěšek s krystalem. Překvapeně jsem na něho pohlédla."

"To naše podivné deja-vu

Někomu se něco přihodilo a uvědomila jsem si, že se mi ta situace už zdála ve snu. Jak se pak asi cítí člověk, když se něco takového stane? Už jsem to poznala vícekrát a jak to jinak brát, než že je to náš osud? Něco je dané a nejde to vrátit zpět. Nesmíte na to myslet, že se něco přihodilo kvůli vám. Máte jen schopnost vidět určité situace a věci za zavřenými dveřmi, i když to někdy není vůbec jednoduché. Teď cítím smutek, smutek nad tím, že jsem nemohla nějak pomoci. Ale člověk se tomu nesmí poddat, i když pro to, co vnímám a uvědomuji si, není moc velké pochopení. Netuším, jak je to možné, že má duše cestuje časem. Je mi jasné, že vše se děje v jednu chvíli a čas je relativní, můžeme si tedy vybrat z mnoha cest, které směřují k našim cílům"

"Co nás posouvá kupředu jen hra života a barev. To jak vnímáme svět a sami sebe. Střetneme se se životem v tváří tvář a hledáme cestu, ale zeptáme se svého vlastního srdce, kudy se chce vydat dál? Nebo nás vězní náš vlastní strach? To co dává naději jít dál, je tlukot našeho srdce. Jedině tam najdeme odpověď, protože ono je spojeno se srdcem vesmíru, které nás vede k vnitřnímu poznání sebe sama. Poslouchat a naslouchat svému srdci jde někdy obtížně, pokud jsme zajati ve vlastním strachu. Zkusme důvěřovat svému srdci, zkusme mu nabídnout svou ruku. Ono nás povede, dejme mu naději žít. Zkusme důvěřovat svému vlastnímu srdci. Dejme mu sami sebe. Poskytněme mu lidskou bytost, kterou jsme uvnitř. Vyslyšme volání svého srdce. Odvažme se jít mu na přímo. Věřme, že nás povede, i když zrovna není jasné kam. Uvědomme si, že je propojené s bezpodmínečnou láskou, kterou k nám cítí andělé, milující bytosti. Staňme se bytostmi, ze kterých vychází samo srdce. Staňme se bytostmi s otevřeným srdcem. Nehoňme se, nebojujme, nevládněme, nepromarněme život bez toho aniž by jsme poznali své srdce a život s ním. Sloup, který stojí bez země a dotýká se jen špičkou nebe, je stejně nepoužitelný jako ty bez svého srdce. Ukaž sobě, ukaž, že jsi srdcem a ne hlavou. Zvaž jestli chceš prožít život odpojený a nebo propojený s přírodou a s životem kolem sebe. Ne ještě není pozdě, jsi právě na cestě poznat sám sebe. Pátrej po lásce, pátrej po cestě. Zeptej se, zeptej se, co by si přálo. Ptáš se tak svého vnitřního anděla, svého vnitřního průvodce."

"Když jsme přestali být lidmi, zmizelo vše, co jsme znali. Byla vytvořena jedna dimenze bez času, proto abychom nezanikli. Přeměnili jsme se na jemno hmotné bytosti. Dospěli jsme takové úrovně, že jsme vše zničili až na naše jemno hmotná těla.

Jak asi tento prostor vypadá? Je to bílá hmota, která v sobě vytváří jediný prostor, kde neexistuje čas. A jemno hmotná těla? Ta žila věčně.

Jaký je život v tomto prostoru? V čem se odlišovala prázdnota od slova teď jenž bylo věčné?

Ano, zapříčinili jsme si to sami. Nic nám nebránilo, abychom se navzájem zničili. Zbyli jsme jen my. Nepotřebujeme spát ani jíst. Nejsme ničím vázáni. Není hvězd ani měsíce na obloze.

Ptal jsem se sám sebe "Byla to snad poslední dimenze?" Neměli jste už ani žádné pocity. Z lidské bytosti zbyly jenom vzpomínky na to, co bylo předtím. Nikdo už po ničem nepátral. Nebylo po čem.

"Je konec?" ptal jsem se sám sebe. Čerpali jsme z minulosti, ale nikdo už o ní nestál. Všichni jsme dosáhli jednoty, ale ne jednoty se sami sebou. Tu jsme nikdy nenašli. Už jsme neměli domov ani svět.

Rád jsem vzpomínal na dobu strávenou na planetě Zemi než jsme vynalezli stroj měnící čas a prostor dokud ho nenašli lidé, kteří ho zneužili. Bylo tu jen pár stovek duší, kteří utekli sem do poslední dimenze, aby se zachránili. Ano, zachránili jsme se, ale co z toho máme? Nic"